Je dlouhodobé podávání interferonů u polycythemia vera spojeno s riziky?

Abstrakt

Terapie myeloproliferativních onemocnění interferony prožívá renesanci, důvody jsou v zásadě tři. Prodloužení účinku pegylací. Zlepšení lokální tolerance a omezení uvolnění cytokinů dané pegylací. Nové a pozitivně vyznívající důkazy účinnosti při solidní toleranci pro pegylované interferony. Jednotlivé pegylované interferony se vzájemně liší jak z chemického hlediska, tak i trojrozměrnou strukturou polohových isomerů, přičemž jeden z pegylovaných interferonů – ropeginterferon α_2b - je tvořen jedinou molekulou a nemá polohové isomery. Isomery pegylovaných interferonů mají patrně odlišnou biologickou aktivitu. Dvě největší databáze nežádoucích účinků americké FAERS a evropské Eudravigilace velmi homogenně ukazují, že mezi pegylovanými interferony existují rozdíly v incidenci a závažnosti nežádoucích účinků. Tyto rozdíly navíc potvrzují výsledky kontrolovaných klinických studií fáze 2 a 3, které, mimo jiné, sledovaly výskyt předčasného ukončení terapie z důvodu nežádoucích účinků. Na základě analýzy nežádoucích účinků a výsledků kontrolovaných klinických studií lze tvrdit, že ropeginterferon α_2b má v indikaci polycytemia vera oproti peginterferonu α_2a a peginterferonu α_2b významně lepší toleranci, a to napříč prakticky všemi třídami nežádoucích účinků podle klasifikace MedDRA. Navíc významně nižší podíl pacientů musí předčasně ukončit terapii ropeginterferonem α_2b z důvodu nežádoucích účinků oproti terapii peginterferonem α_2a nebo peginterferonem α_2b. Informace o bezpečnosti terapie jsou pro lékaře významné podobně jak jsou významné informace o klinické účinnosti, neboť sada těchto znalostí lékaři napomůže k optimálnímu výběru léku pro pacienta.