Transfuze a hematologie dnes

Je dlouhodobé podávání interferonů u polycythemia vera spojeno s riziky?

Josef Suchopár — 2025-09-17

Terapie myeloproliferativních onemocnění interferony prožívá renesanci, důvody jsou v zásadě tři. Prodloužení účinku pegylací. Zlepšení lokální tolerance a omezení uvolnění cytokinů dané pegylací. Nové a pozitivně vyznívající důkazy účinnosti při solidní toleranci pro pegylované interferony. Jednotlivé pegylované interferony se vzájemně liší jak z chemického hlediska, tak i trojrozměrnou strukturou polohových isomerů, přičemž jeden z pegylovaných interferonů – ropeginterferon α_2b - je tvořen jedinou molekulou a nemá polohové isomery. Isomery pegylovaných interferonů mají patrně odlišnou biologickou aktivitu. Dvě největší databáze nežádoucích účinků americké FAERS a evropské Eudravigilace velmi homogenně ukazují, že mezi pegylovanými interferony existují rozdíly v incidenci a závažnosti nežádoucích účinků. Tyto rozdíly navíc potvrzují výsledky kontrolovaných klinických studií fáze 2 a 3, které, mimo jiné, sledovaly výskyt předčasného ukončení terapie z důvodu nežádoucích účinků. Na základě analýzy nežádoucích účinků a výsledků kontrolovaných klinických studií lze tvrdit, že ropeginterferon α_2b má v indikaci polycytemia vera oproti peginterferonu α_2a a peginterferonu α_2b významně lepší toleranci, a to napříč prakticky všemi třídami nežádoucích účinků podle klasifikace MedDRA. Navíc významně nižší podíl pacientů musí předčasně ukončit terapii ropeginterferonem α_2b z důvodu nežádoucích účinků oproti terapii peginterferonem α_2a nebo peginterferonem α_2b. Informace o bezpečnosti terapie jsou pro lékaře významné podobně jak jsou významné informace o klinické účinnosti, neboť sada těchto znalostí lékaři napomůže k optimálnímu výběru léku pro pacienta.

Poškození ledvin monoklonálním imunoglobulinem a / nebo volnými lehkými řetězci. Klasifikace dle „International Kidney and Monoclonal Gammopathy Research Group“.

Zdeněk Adam — 2025-09-17

Souhrn

Monoklonální gamapatie renálního významu (Monoclonal gammopathy of renal significance –MGRS ) byla definována v roce 2012 jako poškození ledvin etiopatogeneticky související s volnými lehkými řetězci imunoglobulinů (free light chain –FLC) anebo monoklonálním imunoglobulinem (M-Ig). Prevalenci MGRS popisují jenom dvě studie. Analýza z Mayo Clinic prokázala v populaci starší 50 let MGUS z lehkých řetězců u 0,8 % osob a z nich 23 % mělo poškození ledvin. Jiná analýza uvádí, že 10 % osob s monoklonální gamapatií, kteří zdánlivě odpovídající kritériím MGUS, trpí některou z forem poškození organismu, což odpovídá 0,32 % osob v populaci starší 50 let a 0,53 % osob starších 70 let. Poškození ledvin volnými lehkými řetězci a / nebo monoklonálním imugnoglobulinem bude tedy častější, než je diagnostikováno.

Nomenklatura a definice jednotlivých forem poškození ledvin v rámci MGRS byla vytvořena mezinárodní skupinou „International Kidney and Monoclonal Gammopathy Research Group“.

Klasifikace zveřejněná v roce 2019 má dvě hlavní kategorie. Do první kategorie se řadí poškození ledvin způsobené M-Ig s depozity M-Ig, či jeho částí, v ledvinách. Tato kategorie se dále dělí dvě základní podkategorie, organizovaná a neorganizovaná (amorfní) depozita M-Ig. Do druhé kategorie patří poškození ledvin způsobené M-Ig bez depozit M-Ig, anebo jeho částí, v ledvinách.

Cílem léčby všech forem MGRS je eradikace buněčného klonu, který produkuje nefrotoxické FLC případně nefrotoxický M-Ig. Pro dosažení tohoto cíle je nutné použít nejúčinnější léky, mezi něž patří anti-CD38 monoklonální protilátky.

Cílem textu je stručně informovat o morfologické klasifikaci MGRS a současné léčbě.

Klíčová slova: monoklonální gamapatie renálního významu

Gen MYC a jeho abnormality se zaměřením na agresivní B-buněčné lymfomy

Michaela Vatolíková — 2025-09-17

Gen MYC kóduje protein Myc, který je jedním z nejdůležitějších transkripčních faktorů. Reguluje široké spektrum buněčných funkcí, včetně proliferace, diferenciace buněk a apoptózy. K deregulaci genu MYC dochází na různých úrovních a jeho zvýšená exprese je asociována s celou řadou nádorových onemocnění. Deregulace genu prostřednictvím chromosomové přestavby je typická především pro B-buněčné lymfomy a je obvykle doprovázena agresivnějším charakterem onemocnění většinou s nepříznivou prognózou. B-buněčné lymfomy s prokázanou přestavbou genu MYC vykazují značnou variabilitu v lokalizaci zlomových míst v lokusu 8q24. Do přestavby se zapojují různí translokační partneři, jak z řad imunoglobulinových (IG) genů, tak i neimunoglobulinových (non-IG) genů. Zapojení IG genů jako translokačních partnerů MYC je považováno za negativní prognostický faktor. Významný vliv na prognózu pacientů s přestavbou genu MYC mají současně se vyskytující aberace dalších onkogenů. Přítomnost či nepřítomnost přestaveb genů MYC, BCL2 a BCL6 je současně s morfologickým posouzením definujícím kritériem pro klasifikaci agresivních B-buněčných lymfomů podle 5. revidované WHO klasifikace (2022). Nejvhodnějším způsobem detekce přestaveb je metoda fluorescenční in situ hybridizace (FISH), kterou lze použít jak na nativním materiálu, tak i na tkáňových řezech z parafinových bloků. V našem přehledu se zaměřujeme na fyziologickou funkci genu MYC, způsoby jeho deregulace, typy chromosomových aberací zahrnujících gen MYC a jejich roli v patogenezi nádorových onemocnění se zaměřením na B-buněčné lymfomy.

Moderní strategie léčby CLL: význam fixních režimů a jejich opětovného využití

Martin Šimkovič — 2025-09-17

Zavedení režimů s fixní délkou terapie představuje významný posun v léčbě chronické lymfocytární leukémie (CLL), neboť umožňuje dosažení hlubokých remisí bez nutnosti trvalé medikace. Kombinace cílených léčiv, zejména venetoklaxu s obinutuzumabem nebo inhibitorem Brutonovy tyrosinkinázy, vykazují vysokou účinnost a příznivý bezpečnostní profil, přičemž pacientům poskytují možnost tzv. „lékových prázdnin“. Tento přístup je nejen klinicky efektivní, ale i nákladově výhodný. Stále častěji se objevuje otázka možnosti opakovaného podání těchto režimů v případě relapsu, tedy tzv. retreatmentu. Dostupná data ze studie Murano i reálné praxe naznačují, že retreatment venetoklaxových režimů může být účinný a bezpečný u vybraných pacientů, zejména pokud došlo k relapsu až po delším období. Tento přístup již reflektují i česká a zahraniční odborná doporučení, která uvádějí retreatment jako vhodnou strategii u pacientů, jejichž odpověď trvala alespoň 1–2 roky. Lze shrnout, že fixní režimy představují efektivní moderní přístup k léčbě CLL a možnost jejich opakovaného použití otevírá nové perspektivy sekvenční terapie v klinické praxi. Vzhledem k tomu, že dosavadní důkazy vycházejí zejména z retrospektivních analýz a omezených kohort, je k jednoznačnému potvrzení účinnosti a bezpečnosti této strategie zapotřebí prospektivních studií s jasně definovaným designem a dlouhodobým sledováním.

Spontánní remise u akutní myeloidní leukémie

Martin Baláž — 2025-09-17

SOUHRN

Akutní myeloidní leukémie (AML) je maligní onemocnění krvetvorby s vysokou mortalitou, které i přes pokroky v terapii zůstává obtížně léčitelné, zejména u starších komorbidních osob a pacientů s rizikovým genetickým profilem. Naprostá většina nemocných vyžaduje intenzivní léčbu, ke konsolidaci dosažené remise a vyléčení je často nezbytné provést alogenní transplantaci krvetvorných buněk. Přesto existují extrémně vzácné případy spontánních remisí AML, které mají většinou krátké trvání. V hypotézách o příčinném mechanismu spontánní remise je nejčastěji zmiňován imunitní efekt, v řadě případů navazující na infekci. Tato práce se zaměřuje na přehled dostupných kazuistik popisujících případy spontánních remisí za období 2004-2023. Celkem jsme identifikovali 27 případů u osob s mediánem věku 59 let (od 28 do 77 let), v 19 případech z toho šlo o muže. Nejčastěji šlo o AML typu M2 a M4, cytogeneticky byl nejčastěji popisován normální karyotyp. Délka spontánní remise se pohybovala od 0,3 do 120 měsíců s mediánem trvání 6 měsíců. Krátce popisujeme také vlastní zkušenosti s případem spontánní remise AML u 75leté ženy s cytogenetickým nálezem t(9;11)(p21;q23) a trisomie chromosomu 8, u níž spontánní remise trvá 48 měsíců.

Doporučení pro diagnostiku a léčbu chronické lymfocytární leukémie

Martin Špaček — 2025-09-17

Léčba chronické lymfocytární leukémie (CLL) se v posledních letech zásadně změnila. Nové cílené perorální inhibitory signálních drah podstatně zlepšily prognózu pacientů s CLL. V současné době se používají dvě hlavní skupiny malých molekul, a to inhibitory Brutonovy tyrozinkinázy (BTK) a BCL-2 inhibitory. Rychle ale přibývají výsledky nových klinických studií s přímým dopadem na běžnou klinickou praxi. Proto představujeme aktualizovaná doporučení pro diagnostiku a léčbu CLL, která se zakládají na důkladné analýze současné literatury a vycházejí z principů medicíny založené na důkazech.